Já a kolo jsme docela dobří kamarádi
 Jízdu na kole jsem zvládla jako šestiletá. Pamatuji si to proto, že v první třídě na jaře jsem poprvé vážněji spadla z kola. Do brady jsem si vrazila brzdu. Velmi se mi líbila náplast na bradě.

Jelikož jsem svůj život prožila v socialismu, kolo bylo velmi úzký profil. Své kolo jsem neměla.
 Po svatbě se nám sešly dva mixery a dva vysavače. Mohli jsme je vrátit a dostali jsme peníze. Za ně jsem si koupila svou nádhernou světlounce fialovou Favoritku. Byla v obchodě poslední a pak se už nedaly koupit. Vydali jsme se na ní na svou svatební cestu kolem řeky Lomné a Olše. Bylo to krásné období.

Favoritka mi sloužila skoro 30 let, známý v cykloservisu mi ji vybavil přehazovačkou a mohli jsme i s dětmi absolvovat nejrůznější výlety. Nejpamátnější byla okružní jízda z Jablunkova do Bukovce, přes Kubalonku v Polsku, přes město Visla, do Horní Lištné, Třince, Bystřice a zpět do Jablunkova. To už bylo v době, kdy se mohla hranice procházet, ale celníci na hranici ještě byli.

Nyní mám kolo nové, je stříbrné a jezdím na něm ráda a už se těším na jarní výlety.

V zimě mám rotoped. Ale není to ono. Ale místo jen koukání na televizi, mohu koukat a jet. Nyní jsem opsala nápad od Mosema a stanovila jsem si vzdálenost 10km a původní čas 25 minut se snažím denně překonat. Pak ale ještě v jízdě pokračuji. Denně , skoro denně, když je hezké počasí jdu ven s hůlkami, jezdím 45 - 60 minut.

Sportu zdar, cyklistice zvláště.